II. Číslo jednotné číslo množné

 

III. ČAS

přítomný: mluvím /teď/

minulý: mluvil /jsem/

budoucí: já budu mluvit

 

IV. Slovesný způsob

oznamovací: pro čas přítomný, minulý a budoucí

rozkazovací:             mluv – 2 os. č. j

                                   mluvme – 1 os. č. mn.

                                   mluvte – 2 os. č. mn.

podmiňovací: a) přítomný:   1. mluvil bych – mluvili bychom

                                             2. mluvil bys – mluvili byste

                                              3. mluvil by – mluvili by

                        b) minulý:      1. byl bych mluvil – byli bychom mluvili

                                              2. byl bys mluvil – byli byste mluvili

                                              3. byl by mluvil – by byli mluvili

 

V. Slovesný rod

a) činný: Dělníci přivezli na stavbu materiál – podmět je původcem děje

b) trpný: Materiál byl přivezen na stavbu včera – podmět není původcem děje

 

VI. Slovesný vid

a)     dokonavý: chytil jsem – označuje děj dokončený, ohraničený

b)     nedokonavý: chytal jsem – vyjadřuje děj neohraničený, děj v průběhu

 

VII. TŘÍDA + VZOR

5 třída – 3 osoba č. j. přít. času

 

 

1. – e   nese /on nesl/    bere /on bral/    peče /on pekl/    maže /on mazal/    umře /umřel/

2. – ne tiskne /tiskl/      mine /minul/     začne /začal/

3. – je  kryje /kryl/        kupuje /kupoval/

4. – í    prosí /prosil/      trpí /trpěl – trp!/   sází /sázel – sázej!/

5. – á   dělá /dělal/

 

NEOHEBNÉ SLOVNÍ DRUHY

 

 

-        nedají se skloňovat ani časovat → nemění svůj tvar

-        příslovce, předložky, částice, citoslovce

 

Příslovce – adverbia

 

-        vyjadřují okolnosti dějů → místo, čas, způsob, příčinu

 

vznik:

a)     z přídavných jmen

pěkný → pěkně

rychlý → rychle

 

b)     ze zájmen

ten → tady, tudy

kdo → kde, kdy

 

c)     příslovečné spřežky

-        v českém jazyce píšeme dohromady – zpaměti, vpravo, doleva, nahlas, nahoře…

 

stupňování

1.                                                        2.                                            3.

zdravě                                                zdravěji                                  nejzdravěji

dobře                                                 lépe                                        nejlépe

 

 

PŘEDLOŽKY – prepozice

 

-        nabývají na významu teprve ve spojení se jmény /podstatné a přídavné jméno/

 

podle původu:

a)     vlastní – primární: s, z, do, v, vpřed, k – nemohou být jiným slovním druhem

b)     nevlastní – sekundární: kolem, blízko, uprostřed, vedle – mohou být i jiným slovním druhem

 

zastavil blízko /7./ domu

stál docela blízko /6. stál kde? příslovce/

 

 

SPOJKY – konjunkce

 

-        spojují věty a větné členy

 

1. souřadicí: a, i, také, ale, neboť, a proto, a tak, buď, anebo, či…

-        mezi souřadnými větami /hlavními/

H ---- H       H ← V ---- V

 

2. podřadicí: že, protože, když, třebaže, jestliže, jelikož, ačkoli…

-        mezi větou řídící a závislou

1. H ←  2. V ←  3. V

 

 

ČÁSTICE – partikule

 

-        uvozují samostatné věty → stojí na počátku

-        vyjadřují významové odstíny

 

ať, kéž, nechť – ano, ne, což, jen

 

-        úlohu částic mohou splňovat i spojky

 

Ale /9./ to je překvapení

Že /9./ si to necháš líbit

 

 

CITOSLOVCE – interjekce

 

-        vyjadřují nálady, city

-        vůli = hej, hybaj, prr…

-        ach, ó, fuj

-        označují hlasy a zvuky – bum, bác, mňau, haf, cink

 

POZOR!

-        někdy mají funkci přísudku

 

Žába žbluňk do vody

podmět – přísudek

 

-        funkce podmětu

 

Buch, buch se ozývalo zvenčí

 

ZÁKLADNÍ VĚTNÉ ČLENY

 

-        podmět + přísudek = tvoří základní skladební dvojici

 

PODMĚT = subjekt

-        je to mluvnický nezávislý větný člen, shoduje se s přísudkem

-        vyjadřuje původce děje, nositele činnosti

-        ptáme se kdo, co? – podmět je vždy v 1. pádě

-        druhy:

 

vyjádřený – podstatné jméno – Cesta rychle ubíhala

-        přídavné jméno – Modrá je nejhezčí

-        zájmenem – Naši dnes vyhráli

-        číslovkou – Tři tentokrát nepřišli

nevyjádřený – Zavři okno (ty) – Přišel jsem včas (já)

všeobecný – Říkali to v rozhlase

 

 

PŘÍSUDEK = predikát

-        mluvnický nezávislý větný člen, shoduje se s podmětem

-        vyjadřuje co dělá podmět, co se s ním děje, jaký je

-        ptáme se co se praví o podmětu?

-        druhy:

 

slovesný – vyjádřen slovesem v určitém tvaru – Otec pracuje

jmenný – základem je jméno

a)     se sponou – Karel bude lékařem ; bude = slovesná spona, lékařem = jmenná část

b)     beze spony – Sliby chyby; Každý strůjcem svého štěstí

 

 

ROZVÍJEJÍCÍ VĚTNÉ ČLENY

 

 

-        blíže určují a zpřesňují podmět nebo přísudek = rozvíjejí jiné větné členy

-        přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk

 

PŘÍVLASTEK = atribut

-        rozvíjející větný člen, závisí na podstatném jménu

-        ptáme se jaký? Který? Čí?

-        druhy:

 

shodný – shoduje se s podstatným jménem v pádě, čísle a rodě

-        stojí před podstatným jménem

např.: mladý člověk

neshodný -  s podstatným jménem se neshoduje

-        stojí za podstatným jménem

např.: cesta lesem, vrátný v uniformě, čaj z bylinek

 

 

PŘEDMĚT = objekt

-        rozvíjející větný člen, závisí zpravidla na slovesu nebo přídavném jménu

-        ptáme se pádovými otázkami /kromě 1. a 5. pádu/

-        vyjadřuje osobu, věc, zvíře, které slovesný děj přímo zasahuje

např.: čtu knihu, píšu dopis

-        je vyjádřen: podstatným jménem – hodil míčem

          zájmenem – poslechl ji

          infinitivem – naučil se mluvit

 

 

PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ = adverbiále

-        rozvíjející větný člen, závisí na slovesu, přídavném jménu, příslovci

-        vyjadřuje různé okolnosti, za kterých se děj odehrává

-        druhy:

 

místa – kde, odkud, kudy, kam? – pracovat v kanceláři, přijet z dovolené

času – kdy, odkdy, dokdy, jak dlouho? – přijel ráno, pracoval denně, odešel včas

způsobu – jak, jakým způsobem? – číst rychle, choval se opatrně, zpíval jako slavík

míry – do jaké míry, kolik? – jedl málo, vyrostl o dva centimetry

příčiny -  vyjadřuje příčinnou souvislost dějů – důvod, účel, podmínku, přípustku

 

 

DOPLNĚK = atribut verbální

-        rozvíjející větný člen, rozlišujeme u něho dvojí závislost: na podstatném jménu a slovesu

např.: Pavel chodil do divadla rád, děvčata tancovala bosa

 

 

SOUVĚTÍ PODŘADNÉ

 

 

-        obsahuje jednu větu hlavní

-        věty vedlejší závisí na větách řídících

 

druhy vedlejších vět:

 

1. podmětná – kdo, co, že, aby – Kdo lyžuje, poznává krásy přírody

2. přísudková – vyjadřuje jmennou část přísudku – Obloha byla, jako když ji vymete

3. přívlastková – kdo, který, jenž, kdy, kde, jak – Znám hodně lidí, kteří sbírají známky

4. předmětná – že, aby, jak – Vzkázal, že máme hned přijít

5. příslovečná – vyjadřuje příslovečné určení věty řídící, různé okolnosti jejího děje

   1. místní – kde, kudy, kam – Přišel tam, kde se poprvé setkali

   2. časová – když, až jakmile – Odešel, jakmile to bylo možné

   3. způsobová – jak, že, jako – Spal, jako když ho do vody hodí

   4. příčinná – protože, že – Nikam nešel, protože byl nemocný

   5. účelová – aby – Pospíchal, aby byl doma první

   6. podmínková – jestliže,-li, když – Jestliže přijdete včas, vyhovím vám

   7. přípustková – ač, ačkoli, třebaže – Ačkoliv pršelo, vydal se do hor

6. doplňková – vyjadřuje doplněk řídící věty – Vzpomínám na otce, jak rád četl knihy

 

 

SOUVĚTÍ SOUŘADNÉ

 

 

-        obsahuje nejméně dvě věty hlavní

-        věty jsou spojeny spojkami souřadícími /a, i, ani, ale, buď-nebo, proto, však/

 

poměry mezi hlavními větami:

1. slučovací: a, i, také, pak – věty se k sobě prostě řadí, jejich obsahy jsou si rovné

Sněžilo a zvedal se vítr

 

2. stupňovací: ba, dokonce, ale, i, nýbrž – druhá věta zesiluje obsah první věty

Nevěřili mu, dokonce ho pokládali za lháře

 

3. odporovací: ale, avšak, jenže, nýbrž – obsah druhé věty odporuje první větě

Nešli jsme podél potoka, ale dali jsme se lesní cestou

 

4. vylučovací: buď-nebo, anebo, či – platí možnost jedné věty nebo druhé

Buď se uč, nebo mi pojď pomoci

 

5. příčinný: neboť, totiž, vždyť – druhá věta vyslovuje důvod, příčinu první věty

Požár se rychle šířil, neboť vál prudký vítr

 

6. důsledkový: a proto, proto, a tak, tudíž – druhá věta obsahuje důsledek první věty

Čas utíká, a proto musíme začít

 

 

VĚTY PODLE ČLENITOSTI

 

 

1. věty dvojčlenné – mají část podmětovou i přísudkovou = základní skladební dvojici

a)     s přísudkem slovesným – Slunce svítí

b)     s přísudkem jmenným se sponou – Čas jsou peníze

c)     s přísudkem jmenným beze spony – Mladost radost

 

2. věty jednočlenné – nemají základní skladební dvojici, mají jen jeden základ – není to podmět ani přísudek

a)     slovesné – základem je slovesný tvar – smráká se – prší – je mi smutno – bolí mě v zádech

b)     neslovesné – základem je jméno – jak krásné! Pane Novák

příslovce – rychle k oknům! Všichni domů!

citoslovce – ouvej! Brr! Žbluňk!

částice – Ano. Ne. Ovšem. Zajisté.

 

 

DRUHY VĚT PODLE OBSAHU

 

 

1. oznamovací – vyjadřují sdělení, informaci, v textu jsou označeny tečkou.

Půjdu do kina. Otec přinesl zprávu.

 

2. tázací – mluvčí vyjadřuje dotaz, otázku, v textu jsou označeny otazníkem

zjišťovací: vyjadřují odpověď ANO, NE – Přijdeš dnes večer?

doplňovací: vymezit a doplnit informaci – V kolik hodin přijde?

vylučovací – vybrat část otázky k odpovědi – Přijdeš dnes nebo zítra?

rozvažovací -  obracíme se sami k sobě – Co mám dělat?

 

3. rozkazovací – vyjadřují rozkaz, zákaz, žádost, v textu označeny tečkou /podle důrazu/, vykřičníkem

Zavři ty dveře! Odejdi!

 

4. přací – vyjadřují přání, v textu označeny vykřičníkem, jsou citově zabarvené, bývají uvozeny částicemi – ať, kéž, nechť

Ať svítí slunce! Kéž už by byli prázdniny!

 

 

FUNKČNÍ STYLY

 

Projevy podle funkce a zaměření

 

1. běžně dorozumívací – hovorný

2. odborný styl

3. publicistický styl

4. umělecký styl

5. administrativní styl