95. Materiály zpracované práškovou metalurgií

Umožňuje vyrobit metalurgicky nemísitelné materiály, což umožňuje slinování (sintrace) prášků kovů, keramiky i plastů. Téměř 100% využitelnost materiálu, nízká energetická náročnost výroby a plná recyklovatelnost provozu. Mechanické vlastnosti – vysoká tvrdost, oděruvzdornost, které jsou schopné si držet do velmi vysokých teplot. Tvrdost materiálů vzrůstá s jemností prášku. Například pro 0,5 mikrometrové je až 2000 HV.

Základem technologie je výroba prášků a jejich následné zhutňování a spékání. Prášek se vytváří rozesíráním kapající taveniny tryskou.

Používají se například v elektrotechnice, elektronice, kosmonautice, jaderné energetice a výpočetní technice.

96. Členění polymerů, charakteristické vlastnosti základních skupin

Polymery se dělí na dvě základní skupiny

• Termoplasty (lineární polymery)

Mají schopnost opakovaně ohřevem měknout a ochlazováním tuhnout v teplotním intervalu charakteristickém pro daný plast.

• Reaktoplasty (síťované polymery)

Může být převeden účinkem tepla, záření nebo katalyzátoru do netavitelného a nerozpustného stavu. Při tomto pochodu se vytvářejí kovalentní příčné vazby mezi makromolekulami, za vzniku struktury prostorové sítě. Pro síťování reaktoplastů se používá název vytvrzování.

97. Vazebné síly v polymerech, vliv na mechanické a fyzikální vlastnosti

Jednotlivé elementy struktury tvoří dlouhá vlákna (fibrily) , což má za následek podstatnou anizotropii mechanických vlastností. V podélném směru vykazují polymery dobrou pevnost, ve směru kolmém na vlákna už to není nic moc. Polymery mohou být základem matrice kompozitů , jinak řečeno přimícháme tam něco jinýho a ono se to zlepší…

98. Teplotní závislost modulu pružnosti v tahu polymerních materiálů

(str.82 obr. 2,2-1- cv. sk., musíme si nakreslit jen plastovou matrici.

S rostoucí teplotou klesá E.

99. Zpracování dlouhodobých zkoušek plastů (izochronní křivky)

100. Deformační chování

101. Pevnost a lom polymerů

pracovní didaram různých druhů plastů na str. 79 – cv. sk

102. Členění kompozitních materiálů

Kompozity jsou materiály složené ze dvou nebo více chemicky odlišných složek (fází). Tvrdší, tužší a pevnější nespojitá složka se nazývá výztuž, spojitá a obvykle poddajnější je pak matrice. Mohou obsahovat výztuže různých rozměrů. Ve strojírenství mají největší význam mikrokompozity. Makrokompozity jsou používány hlavně ve stavebnictví (železobeton s ocelovými pruty, polymerbetony s kamenivy). Nanokompozity obsahují částice, jejichž největší rozměr je v nm.

Dělení mikrokompozitů dle materiálu matrice

• polymerní

• kovová

• uhlíková

• skleněná

• sklokeramická

• keramická

Podle tvaru výztuže

• vláknové kompozity (s kontinuálními či krátkými vlákny)

• částicové (sférické nebo destičkovité)

103. Kompozity s vyztužujícími vlákny

Vlákna se vyrábějí skleněná, uhlíková, kovová, polymerní, keramická. Pro matrice polymerní se dají použít skleněná, uhlíková a polymerní, pro vysokoteplotní aplikace se užívají uhlíková, keramická a kovová vlákna.

Výztuž může být orientována buď jednosměrně, dvouose, víceose nebo nahodile. Potřebná tloušťka stěny kompozitního dílu se obvykle vytváří z elementárních vrstev. Vzniká tak laminát s vlastnostmi závislými na orientaci v jednotlivých vrstvách. Jsou-li orientována jednosměrně v elementární vrstvě, bude laminát téměř izotropní.

Lamináty jsou většinou symetrické kolem střední roviny nebo střední vrstvy. Kompozity mají tu výhodu, že vydrží víc poruch díky více vrstvám a překážkám pro šíření poruch. Oproti homogennímu materiálu mohou být poruchy matrice i vláken četnější a přesto nevedou k lomu.