- •Věděl, že až se vrátí na požárnickou stanici a mrkne na sebe do zrcadla, bude vypadat jako
- •Vedl k jejich domovům. „Nebude vám vadit, když půjdu s vámi? Já jsem Clarissa McClellanová.“
- •Venku za městem? Víte, že kdysi byly tabule jenom sedm metrů dlouhé? Jenže auta se začala hnát
- •Vrátila se a zvědavě a udiveně si ho prohlížela. „Jste šťastný?“ zeptala se.
- •Všechno kolem se valí do hlubiny V pěnících se, řvoucích vodách ránu vstříc.
- •Všechny prášky, které byly V lahvičce.“
- •Vynechávka, všichni se na mě ze stěn podívají a já doplním, co tam není. Tady třeba řekne ten muž:
- •Vrátil se k ní, přečetl si poslední stránku, přikývl, zavřel text a vrátil jí ho. Vyšel z domu ven
- •Vzít to místo? Vy nejste jako ti ostatní. Už jsem jich pár viděla. Já to vím. Když mluvím, vy se na
- •Vyčistila. Zapálil si cigaretu a vrátil se podívat na Ohaře. Ohař se podobal obrovské včele, která
- •Vyjela dvanácticentimetrová dutá ocelová jehla a vbodla kořisti silnou dávku morfia nebo prokainu.
- •V hlavní registratuře. Docela snadno mohl někdo vrýt Ohařovi do paměti částečnou kombinaci,
- •Vál silný vítr a příští den bylo počasí mírné a klidné a nazítří po tom klidném dnu bylo jako V
- •Vyučování, hodina košíkové nebo baseballu nebo běhu, pak zas hodina dějepisu nahraného na pásek
- •Vnikli dovnitř. Nebyla to ani čistá, ani správná hra. Montag byl úplně vyvedený z míry. Neměla by
- •Vzpomněl si, jak ho tehdy napadlo, že kdyby zemřela, on určitě ani nezaslzí. Protože by to zemřel
- •Venku se pohnul stín, zdvihl se podzimní vítr a opět utichl. Ale V tom tichu něco bylo a on to
- •Vyšla z pokoje, s telestěnou neudělala nic a vrátila se. „Je to lepší?“
- •Vzpomněla.“
- •Vytřeštěně na strop, a na hada-pumpu se zkoumajícím okem, na dva muže s obličejem jako z mýdla
- •Vyšla z místnosti a kapitán Beatty s rukama V kapsách vpochodoval dovnitř.
- •Velká zvířata.“ Zabafal. „Já tě do toho zasvětím.“
- •Výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! a pak už jde všechno k čertu! Roztočte
- •V šampaňském. Hraješ rád baseball, Montagu, že?“
- •Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam,
- •Večer lidé a hovořili, když se jim chtělo hovořit, kolébali se V houpacích židlích nebo mlčeli, když
- •Vrátím a ty o tom ani nevíš. Na venkově je docela zábava. Přejedeš tam spoustu králíků a někdy I
- •Ventilátoru, ale cítil, že se už nikdy nebude moct podívat Beattymu do obličeje. Skrčil se, pak si
- •V poledne jednoho zářivě modrého horkého letního dne seděl kdysi jako chlapec na žlutém
- •Vím, že by mi mohl pomoci. Abych prohlédl. Abych viděl…“
- •Vy nepotřebujete knihy, vy potřebujete něco z toho, co kdysi V knihách bývalo. Přesně totéž by
- •Výrazu. Žijeme V době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z
- •Vrhnout do propasti. Ale my potřebujeme chvíli oddechu. Potřebujeme vědomosti. A za tisíc let si
- •Vy, požárníci, čas od času zorganizujete cirkusové představení, při kterém se zapalují budovy,
- •Válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zas doma. To říkali vojáci. Blesková válka. Pete
- •Vždycky říkali: Žádné slzy, nic takového. Tohle je moje třetí manželství a Petovo taky a oba jsme
- •Vyklonily z křesel. Naslouchaly jeho horečnému oddychování. Tři prázdné stěny pokoje se nyní
- •Vyhynout. A navíc, děti vám jsou někdy hrozně podobné, a to je roztomilé. Dva císařské řezy a bylo
- •Všechny tři ženy už vstaly.
- •Vidět paní Phelpsovou plakat. Možná že mají pravdu. Možná že je lepší nedívat se skutečnosti do
- •Všechno jenom mateš, přestaň!“
- •Vlevo, vpravo, vlevo.
- •Vedle něho cvakl Beatty zapalovačem a oranžový plamínek přivábil Montagův fascinovaný pohled.
- •Vyskočila obrovská ohnivá krůpěj přilnavé tekutiny, hltavě se vrhla na knihy a mrštila jimi o
- •Valící se laviny, ale to už se ho nedotklo.
- •Vzduchu a chcípla. Ale I pak se zdálo, že se mu chce znova dostat na kůži a dopíchnout injekci, která se prožírala masem V jeho noze. Lomcovala jím hrůza I úleva, smíšené pocity člověka, který
- •Vytrvalým kulhavým klusem. Knihy nesl V ruce.
- •Vysychající nádrž víry ve vlastní schopnost zůstat naživu. Chtěl prostě jen vědět, že je na světě
- •Vypovězena.“ Venku tankovali benzin. Muži V broucích se bavili, I zaměstnanci stanice hovořili o motorech, o benzinu a kolik za něj mají dostat. Montag stál a zkoušel se přinutit k pocitu hrůzy z
- •Výfukového plynu k němu z brouka zanesl výbuch smíchu.
- •Vířil kolem něho ve sloupech prachu a dotýkal se jeho odřených tváří. Bez nejmenší příčiny by mě
- •Vyhnat do ranního chladu, až střecha povolí a zřítí se do ohně. Teď zatím ještě spala.
- •Vzduchu slétla k zemi třepetající se helikoptéra podobná groteskní květině.
- •Vykreslený na malé televizní obrazovce, drama, které se dalo vnímat nezaujatě a s vědomím, že V
- •Všude postřik proti hmyzu, jestli nějaký máte. Potom spusťte kropicí automaty na záhonech na
- •Velikostí. Teď musí co nejrychleji začít pracovat cech tkalců azbestu.
- •V noci, napadlo ho, uslyší možná dole pod seníkem zvuky, jako by tam někdo šel. Napne pozornost — posadí se. Zvuky se vzdálí. Lehne si na záda a bude se dívat oknem seníku, velmi
- •Vylezl z řeky.
- •Ve tmě. Nad dlaněmi nehybné obličeje, jimiž vlnilo, pohybovalo a poškubávalo jenom světlo ohně.
- •Vůbec na nic. Přemýšlím o jejích rukách, ale nevidím je dělat vůbec nic. Jenom jí visí u boků nebo
- •Vítr odumřel.
- •Vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé,
Výfukového plynu k němu z brouka zanesl výbuch smíchu.
Jeho pravá ruka ležela nad ním, s dlaní otevřenou. Když teď ruku zdvihl, spatřil na samém
konečku prostředníku černou šmouhu, ani ne půl centimetru silnou, v místě, kde se prstu dotkla
pneumatika. Vstával a nevěřícně hleděl na tu černou čárku.
To nebyla policie, napadlo ho.
Rozhlédl se po bulváru. Byl teď jako vymetený. Houf dětí, bůhvíjak starých, snad od dvanácti
do šestnácti, které jely v automobilu, hvízdaly, pokřikovaly a hulákaly, zahlédl něco velmi
neobvyklého — úplnou raritu, člověka, který jde pěšky, a děti si prostě řekly: „Na něj!“ aniž věděly,
že je to uprchlý pan Montag. Byla to tlupa dětí, které si vyjely, aby si zpestřily dlouhou noc
hřmotnou jízdou sedmi nebo osmi set kilometrů v několika málo měsícem ozářených hodinách,
obličeje ledové od větru. Ráno se vrátí nebo se nevrátí, mrtví nebo živí, v tom je to dobrodružství.
Byly by mě zabily, říkal si Montag, potácel se vzduchem, který visel dosud roztržený ve dví,
Vířil kolem něho ve sloupech prachu a dotýkal se jeho odřených tváří. Bez nejmenší příčiny by mě
byly zabily.
Kráčel ke vzdálenému chodníku a poroučel každé noze zvlášť, aby šla a nezastavovala se.
Rozházené knihy nějak posbíral, nevzpomínal si později, že by se byl sehnul a dotkl se jich.
Přendával si je neustále z ruky do ruky, jako by to byly karty, které není s to srovnat.
Rád bych věděl, jestli tihle zabili Clarissu.
Zarazil se a jeho mysl to opakovala, velice nahlas.
Rád bych věděl, jestli tihle zabili Clarissu.
Zatoužil rozběhnout se s křikem za nimi.
Oči se mu zalily slzami.
Zachránilo ho, že upadl. Když řidič vozu uviděl Montaga na zemi, instinktivně si uvědomil, že
kdyby v té rychlosti přejel ležící tělo, mohlo by to vůz převrátit a pasažéry vyklopit. Kdyby byl
Montag zůstal stojícím cílem…?
Prudce oddychoval.
V dálce na bulváru, čtyři bloky odtud, ten brouk zpomalil, vytočil zatáčku na dvou kolech,
rozehnal se zpátky, a vyrovnávaje smyk na nesprávné straně ulice, nabíral rychlost.
Ale Montag už byl pryč, ukrytý v bezpečné tmě postranní uličky, kvůli níž se vydal před
hodinou — nebo to byla jen minuta? — na dlouhou cestu. Stál roztřesený v noční temnotě a jen se
ohlédl, když kolem něho přelétl brouk, smýkl sebou doprostřed autostrády, rozhodil do vzduchu
kolem sebe vír smíchu a zmizel.
A potom, když kráčel v temnotě dál, spatřil helikoptéry, jak padají jako první vločky sněhu na
počátku dlouhé zimy, která se blíží…
V domě bylo ticho.
Montag se přiblížil zezadu, proplížil se těžkou, nocí zrosenou vůní narcisů, růží a vlhké trávy,
nahmatal zadní dvířka, zjistil, že jsou otevřená, vklouzl dovnitř, šel tiše předsíní a naslouchal.
Paní Blacková, říkal si v duchu, spíte tu někde? Není to správné, ale váš manžel to dělal jiným
lidem a nikdy se neptal, jestli je to správné, nikdy si s tím nedělal starosti. A teď, protože jste
požárníkova žena a tohle je váš dům, teď jste na řadě vy, za všechny domy, které váš manžel spálil,
a za lidi, kterým bezmyšlenkovitě ublížil.
Dům neodpověděl.
Schoval knihy v kuchyni a vyšel z domu zpátky do uličky. Ohlédl se — dům doposud ležel v
temnotě a v tichu, ponořený ve spánku.
Cestou přes město, nad nímž se na obloze třepetaly helikoptéry jako cáry papíru, zavolal
požárníky z osamělé telefonní budky před krámem, kde na noc zavírali. Potom stál v studeném
nočním vzduchu, čekal, dokud neuslyšel, jak se v dálce rozezněly poplachové sirény a blížily se,
Salamandři přijížděli, jeli spálit dům pana Blacka, který byl právě v práci, a jeho třesoucí se ženu